Otázka podoby profesních standardů se dostává do popředí zájmu v různých intervalech, nyní se tak opět děje v souvislosti s publikováním podoby standardů připravovaných několik posledních let. Právě dlouhá doba, po kterou standardy ve spolupráci CKA a CKAIT vznikaly, měla za následek, že v řadě ohledů je nazírání na výkon profese odlišné než před pěti lety, kdy byla současná koncepce navržena. Část standardu představující obsah dokumentace byl převzat vyhláškou, vlastní metodika se stala doporučením pro výkon profese. Pro obě tyto polohy standardů platí, že bude zapotřebí pracovat na jejich zefektivnění a přizpůsobení současným trendům.
Standardy jako vyhláška:
Zmíněný dvojí pohled na profesní standardy vychází z jejich provázanosti s vyhláškou. Nebo lépe řečeno, část standardů se sama o sobě se vyhláškou stala. Historicky to souvisí s dobře míněnou představou tehdejších tvůrců standardů ze strany ČKA a ČKAIT, že přesně a rozsáhle definovaný standard nebo jinak řečeno „obsah dokumentace„ je nejlepším nástrojem pro projektanta a ochranu veřejného zájmu, kvůli zajištění vyprojektování určitých částí projektu, které by jinak projektant považoval za účelné zpracovat, avšak bez opory ve vyhlášce by se mu tato práce obtížně u zadavatele prosazovala. Výsledkem je nivelizovaný obsah dokumentace, podle kterého se dá naprojektovat všechno, jednoduchou stavbou počínaje a atomovou elektrárnou konče. Podstatnou charakteristikou současných standardů je také představa, že projekt se vyvíjí lineárně vzestupným prohlubováním informací o projektu. Tato praxe nazírání na projekt je u nás dlouhodobá, u mnohých projektantů stále zažitá a poslední novelizací bohužel ještě utvrzená. Skutečnost je přitom opačná, kvalitní architekti vytvářejí v rámci studie mnohem více informací, často z nich čerpá rovnou do prováděcí dokumentace. Má to jednoduchou logiku, neboť v této fázi potřebuje investor ověřit svoji investici a k tomu nepostačuje „stručná šmíra“ obsahově někde „pod“ územním řízením. Takto funguje běžně ve všech západních zemích, především v nám, z pohledu projektování, blízkém Rakousku a Německu. Projekt tam zcela vzniká po linii služby klientovi, výkonová fáze jako stavební povolení (UR neexistuje) zde v pravém slova smyslu není, je jen jednoduchá schvalovací dokumentace, svodka informací z jinak mnohem obsažnějšího projektu „Návrhu stavby“ (entwurf). Fáze „návrhu stavby“ může být běžně obsažnější než náš projekt stavebního povolení, vychází z potřeb zadání projektu a řešené problematiky. Právě díky tomu může být ona schvalovací dokumentace (plannung) umenšená na nezbytné minimum, které má ještě stavební úřad znát v zájmu výkonu skutečně koncepčního rozhodování. Náš paternalistický charakter vyhlášky, v dobré víře ochrany všech, se tak velmi snadno v praxi otočil proti projektantům a jeho výhody jsou spíše technokraticky a právně formální než skutečné. Do budoucna bude zapotřebí nepochybně vyhláškový předpis standardů uvolnit a ponechat více na projektantovi aby sám stanovil míru propracování projektu, za který nese ostatně sám zodpovědnost. Schvalovací část, jako podmnožinu dané fáze ponechat skutečně minimální. Ponechat více osobní zodpovědnosti a prostoru je lepší způsob ochrany veřejného zájmu a spotřebitele než je ten stávající predefinovaný způsob.
Také část Manuálu standardů bude zapotřebí v mnohém revidovat. Mají představovat metodiku definující rozsah nabízených služeb, vysvětlovat práci architekta. Z toho pohledu má být tento popis jasný a zřetelný především pro spotřebitele a nevzbuzovat pocit práce pro práci. Má dokázat hovořit o profesi nadčasovým jazykem bez množství zkratek a bez závislosti na momentální legislativní úpravě. V mnohém se může popisem metodiky praxe narovnat či dovysvětlit stávající legislativní rámec a vedle toho nabídnout klientovi celou další škálu služeb, která mu může být nabídnuta. V zahraničí se také uplatňuje pohled, který definuje, co jako architekt musím dělat, obvykle dělám, obvykle nedělám a co dělat nesmím. To je mnohem zřetelnější pohled než stávající jazyk hovořící o činnosti standardní, nadstandardní, inženýrské či speciální. Je vidno ostatně ze současného rozpisu činností do uvedených kategorií, že navržené dělení tvoří problémy samotným tvůrcům tohoto konceptu, neboť se řada činností napříč zařazením opakuje. Z pohledu vysvětlení činností klientovi se navíc vytrácí důležitá časová hierarchizace. Proto by bylo do budoucna vhodné se zaměřit na některé sporné body a vyjasnit je tak, aby splňovaly následující:
Byly zaměřeny metodicky především pro spotřebitele, standardy nemají být návodem pro projektanta jak projektovat, ale být více jasnou příručkou především pro klienty.
Kladly důraz na úvodní části projektu, která je z pohledu klienta nejdůležitější. Tím se opět vracíme opět k požadavku fáze „návrhu stavby“ ze které odvozuji schvalovací dokumentaci. Přestože se to u nás může jevit obtížnější než v jiných zemích, řada projekcí tlačených zvyklostmi zahraničních klientů, takto postupuje.
Velmi úsporně a jasně by měly pracovat s termínem „nadstandard“. V dnešním pojetí je tento termín ve své podstatě zavádějící a obsahuje činnosti, které s projektem a příslušnou fází vůbec nesouvisí. Často se tyto „nadstandardy“ realizují v proběhu celého projektu napříč fázemi jako různé prezentace a poradentství.
Místo obsažnosti se zaměřit spíše za jasné vymezení vztahů všech zainteresovaných stran v procesu projektování a jím vyvolaných procedur jako například veřejné zakázky. V zahraničí pak tato metodika plní ještě jednu roli, která je u nás zatím poněkud opomíjená. Tou je vydefinovávají možných rizik a slouží jako podklad pro pojištění. Tento instrument je nakonec jedním z hlavních samoregulujících nástrojů projekčního trhu.
Pracovní skupina komory se bude uvedenými tezemi do budoucna zabývat, po delší době se začíná otevřeně diskutovat o řadě zásadních změnách, jako jedno stavební řízení, také na ministerstvech. Je to velká příležitost jak přiblížit naše projektování zahraničí a ČKA je v tomto připravena nabídnout koncepční řešení.
Ing.arch. Pavel Martinek
Člen představenstva čka