Porovnání stavební legislativy není jednoduchý proces a v podstatě se tak děje spíše na základě porovnání praxe či případových studií jednotlivých druhů zakázek. Metoda to není vždy přesná, neboť jak se liší případové studie mezi členskými státy, stejně tak se mohou lišit i v rámci jednoho státu pod jednou legislativou. Mluvíme-li o praxi architekta, máme tím na mysli proces celé přípravy projektu tedy nejen fáze, do kterých zasahuje stát. Na mezinárodní úrovni, při rozhodování směřování investic, se používá materiál vypracovaný Světovou bankou, sledující vedle parametru jako daně, proceduru založení firmy také dobu obstarání stavebního povolení. Na stránkách www.doingbussines.org je možné dohledat náležitosti stavebního řízení napříč světem. Jako modelový příklad se zde uvádí jednoduchá skladová hala na okraji hlavního města. Zajímavější a podrobnější metodiku zpracovalo ACE, které publikovalo případové studie tří typů zakázek, rodinný dům, bytový dům (cca 50 jednotek) a instituce – škola do nakladů 120 mil. Kč. Jinou metodikou mapování praxe byla dotazníková forma. Následný, v rámci možností rozsahu zestručněný, materiál, čerpá z výše jmenovaných podkladů a také vlastního průzkumu.
V zásadě se dá způsob projektování v Evropě rozdělit na dva okruhy. Způsob severský, anglosaský, který je liberalizovaný a kde regulaci profese je zajištěna třetími stranami. Postavení architekta je v procesu spíše nižší. Systém německy mluvících zemí je více legislativně regulovaný a s mnohem vyšší mírou odpovědnosti architekta v celém procesu. Vedle těchto dvou systému můžeme ještě rozeznat systém postkomunistických zemí, který je typicky přeregulovaný a systém jižních zemí s Francií, kde se praxe blíží systému německému, avšak s mnohem menší mírou efektivity práce státních institucí. Velmi obdobně si můžeme tímto rozdělením odvodit také systém vzdělání a postavení architekta ve společnosti. Pro severské země jsou architekti absolventi úzce výběrových škol, práce architekta se týká především veřejných zakázek, u rodinných domků je téměř ojedinělá. Praxe design and build je velmi rozšířená. V Německu či Rakousku je pojetí architekta širší a jeho vzdělání je také velmi technické. Architekt nebo stavební inženýr musí zaštítit každý projekt, Belgie nebo Francie vyžaduje přímo architekta bez ohledu na velikost zakázky. Podíváme – li se na oba systémy podrobněji, můžeme vysledovat tyto skutečnosti:
Severské země a Britanie – pro projektování není nutné autorizace, Finsko například ani komoru nemá, zato má však několik aktivních obcí. Pod státní deregulací výkonu profese si však není možno představit chaos nebo představu, že muže stavbu realizovat kdo chce. Opak je pravdou. Stavební úřad má poslední slovo kdo bude zodpovědným projektantem, teoreticky muže klientovi zvoleného architekta odmítnout. Pro výběr architekta klientem je určující míra jeho záruk a také pojištění. Pro dobré pojištění je nutné mít odpovídající „Framework“ - praxi. Framework je také důležitý kvalifikační předpoklad pro získání veřejné zakázky či jen podmínka účasti v některých soutěžích. Vlastní stavební řízení je mnohem jednodušší než u nás, v zásadě je jednostupňové, pokud za samostatný stupeň nepovažujeme obdobu naší územní informace. Z pohledu vlastní praxe je zřejmě nejmarkantnějším rozdílem zvyklost, že architekt nebývá nositelem celé zakázky, ale je pro klienta najímán třetí stranou, koordinujícím projet managerem. To často navíc jako samostatný subjekt vedle týmu inženýrsky projekčního. Architekt má v tomto systému velkou míru svobody neboť není vázán zodpovědností např. za dodržení nákladů stavby, tato problematika je přes project managera přenášena na stavební inženýry. Zajímavá je finská praxe v rámci podoby projektu výběrového řízení. Zde odvádí aktivní kus práce finská obec, snažící se hledat nové trendy na poli teorie projektování. Připravila alternativní podobu honoráře podle normohodin nebo zpracovala řadu softwarových „tools“ pro organizaci projektu a komunikaci s klientem. V případě zmíněné podoby projektu pro výběrové řízení obec připouští tři formy přípravy projektu – klasický prováděcí projekt, nebo projekty na různé úrovni slovního popisu požadavku na detail a vázaný na autorský dozor realizační dokumentace. Smyslem je poznání, že velká míra práce a energie zapracovaná v detailech prováděcí dokumentace přichází následně vniveč a architekt není také vždy schopen znát veškeré nové technologie a specializované dodavatelské postupy. Tyto alternativní postupy jsou stále oblíbenější, přestože standardní prováděcí projekt, jako záruka atypičnosti, si udržuje své postavení. Obdobně jako projekt, tak rovněž realizace je fragmentována na řadu subdodovatelu pod contruction managerem, projekt pro výběr dodavatele tak může být rozdělen do velkého množství částí pro každého subdodavatele. Tpickou praxí pro sevrské země je rozšířené používání BIM, často již vyžadované jako podmínka projektu veřejných zakázeky. Průkopníkem je v tomto jednoznačně Norsko. Během uplynulé doby vypracovali souhrnný teoretický model tohoto projektování, který nyní prosazují na evropské úrovni. V základní logice tento model nespočívá v použití specializovaného software, ale v zavádění organizačního zajištění kontinuální tvorby projektu bez ztráty informací mezi jednotlivými stupněmi nebo v rámci stupňů mezi profesemi.
Velmi pro nás specifickou zemí je z našeho pohledu Britanie. Obdobně jako jinde je velmi rozšířený project management. Zde se však systém dostal do takové podoby a praxe, že právě z Britanie zaznívají největší obavy o zachování profese architekta jako takové. Koncepčnost a svrchovanost jeho práce je nahrazována plánováním podle ekonomických modelu či regulací a architekt se přesunuje do pozice subdodavatele zakázky, často ve fragmentované podobě jako např „expert lehkých plášťů“. Přístup k profesi je liberalizovaný, razítko není zapotřebí, v praxi je to však teorie a bez Frameworku a záruk podpořených např členstvím v komoře, se architekt k důležité zakázce nedostane. Britská komora ARB proto povinná, přesto nemá o členy nouzi. Získat členství v ní je druhé nejobtížnější v Evropě (po Maďarsku) a vyžaduje například povinné celoživotní vzdělávání. Z pohledu legislativy je Britanie jediná země v Evropě, která nemá závazný územní plán. Zakládá možnost něco stavět, ne však právo. První stupeň dokumentace není v pravém smyslu ještě projekt, ale proces vyjednání podmínek, mající spíše charakter urbanistického plánování. Vlastní stavební povolení je pak obsahem bližší našemu územnímu řízení. Před zahájením stavby ještě provádí stavební úřad kontrolu souladu dokumentace s normami. To však nemá povahu správního řízení. Je běžné, že projektanta zastupuje v jednání se stavebním úřadem inspektor – poradentská společnost, která může zastupovat výkon státní správy také během realizace. Praxe architekta je v Britanii ovlivňována standardy vytvářených jejich obcí - RIBOU. Jeji standardy představují kontinuální proces od padesátých let, jsou sofistikovaně propojeny s celou řadou vzorových smluv a manuálů podle různých typů zakázky. Její standard „planofwork“ se stal také příkladem pro jeho modifikovanou podobu zpracovanou ACE pro členské země EU.
Německý a Rakouský systém je velmi blízký našemu, německá praxe byla v devadesátých letech příkladem pro tvorbu našich standardů a dodnes z HOAI čerpá systém UNIKA. Zásadní rozdíl vůči nám je však v efektivitě. Ta začíná jednoduchým systémem regulačního plánu, který je hladinou územního plánu. (Videň, Berlín) I v případě, kdy regulační plán není zpracován, dostačuje jednostupňové řízení. V jeho rámci se vyžaduje minimum (3-4) stanovisek dotčených orgánů, jelikož stavební úřad běžně vydává stanoviska souborná. Za tuto službu však investor stavebnímu úřadu platí, a to asi přibližně ve výši jako se u nás oceňuje inženýring. Vedle toho platí investor stavebnímu úřadu kontrolu statiky, která se provádí u všech projektů. Situace se správci sítí je také velmi zjednodušená, energetická napojení jsou záležitostí poskytovatele a realizátora, úřady zajímají pouze voda a kanalizace. Samotná dokumentace pro stavební povolení je v obou zemích velmi specifická a má předepsanou podobu, kterou je nutno dodržovat. V porovnání s naší dokumentací u obdobných objektů se jedná o neporovnatelně zjednodušený elaborát, kde např. členění na stavební objety se provádí jen u velkých staveb, sítě se dokumentují pouze polohově a souhrnná technická zpráva je jednotně nahrazena dotazníkovým - formulářem o několika málo stránkách. V této praxi spočívá asi nejzásadnější rozdíl oproti nám, neboť fáze tzv „schvalovací dokumentace“ v podobě podle vyhlášky, je v rámci výkonů samostatně vyčleněna vedle dokumentace tzv Entwurf (ang. Developer design). Tento „Entwurf“ odpovídá detailu 1:100 avšak rozpracovaný je v rozsahu dohody s klientem a potřeb stavby. Metodika tak vychází z politiky využívání kvalifikace projektanta na úkor výkonu státní správy. Projektant zde má také již tradičně mnohem větší postavení v celém procesu stavby, nezřídka u menších zakázek nebo rodinných domků organizuje i jejich dodávku inženýringem. I v případě, že tomu tak není, má ze zákona během realizace mnohem silnější postavení než architekt u nás a před kolaudací musí např. nezávisle potvrdit, že stavba byla provedena podle jeho návrhu. Vyšší míře zodpovědnosti a postavení v procesu ale odpovídají pojistky, které představují až 5% ročního obratu kanceláře. Vedle toho se však honoráře pohybují v rozmezí 10-24 % Tyto honoráře a standardy předepisuje již zmíněný systém HOAI který je nyní předmětem rozsouzení jeho legitimity na půdě Evropské komise. Jako jediný systém honoráře v Evropě je totiž jeho použití předepsané vyhláškou, což je v rozporu s evropskou antimonopolní legislativou. V minulosti byla za používání honoráře napadnuta a pokutována Belgie.
Porozumění legislativy v okolních zemích je nejlepším způsobem jako reformovat systém náš. Dopady na životní prostředí jsou velmi snadno čitelné a vypovídající o efektně vynaložené energii. Nutné je si také uvědomit zpětnou vazbu do vzdělávacího systému, který následně podle míry účinnosti připravuje do praxe budoucí architekty. Správně nastavená legislativa a standardy z ní vyplývající, jsou proto naprosto základním předpokladem pro kvalitní architekturu příslušné země.