Jak jako Zlínský rodák a expatriot vnímáte současný vývoj města?
Vývoj města vnímám s obavami. To zejména když vidím, že nedochází k reflexi chyb způsobených napřímo zadávanými zakázkami a precedent ve formě tří soutěží na městský parter zůstal ojedinělou vyjímkou. Zlín ztrácí své atributy a ojedinělost mnohem snáze než historická města. Baťovský urbanismus nám zanechal nedotvořenou kompozici, vedle toho ale také zcela intaktní tovární komplex. Zde nepochybně leží budoucnost města a měly by se zde soustředit investice. Ale jelikož je mnohem snadnější zastavovat volné plochy než rekonstruovat, znepokojuje mne, jak se bez větší veřejné a odborné diskuze zastavují významné volné plochy na těch nejcitlivějších místech. Začalo to Kongresovým centrem, pokračovalo ztrátou unikátního Baťáku a bude pokračovat zástavbou hřiště u škol. Vedle toho vzniká poněkud stranou hlavního centra podivná výstavba typu Laboratorního centra. Pro Zlín je ojedinělé, že problematické zásahy nejsou dílem tlaku komerční sféry, nýbrž se pod řadu z nich se pravidelně podepisuje univerzita. S velkou nelibostí sleduji, jak tato veřejná instituce, místo aby byla tahounem kultivovanosti a dobrého příkladu, předvádí omezenost, když není schopna svůj potenciál zúročit v cokoliv inovativního a transparentního. Docela by mne zajímalo, zda toto není problém pro vlastní studenty této univerzity. To není zcela pochopitelná situace a vina nakonec nemůže být jen na její straně, nýbrž je to také otázka dostatečné silné politické vůle či vize, jak by se mělo město rozvíjet.
Jste aktivní v Komoře architektů, kde se snažíte otvírat prostor k navrhování veřejných staveb všem (i velmi mladým) architektům. Jaký je váš názor na zadávání veřejných zakázek ve Zlíně?
Faktem je, že v počtu architektonických soutěží je Zlín od roku 2003 statisticky v rámci ČR v horším průměru a loni se nesoutěžilo nic. Nezapomeňme přitom, že samotná Česká republika je v porovnání s vyspělým západem notně pozadu, téměř řádově. Nerozumím proč. Vždy budu tvrdit, že pokud jsem správcem veřejných statků, to nejlepší co mohu pro svůj klidný spánek udělat, je nechat investici prověřit soutěží o koncept. Až budu vědět, co chci stavět, mít funkčně, ekonomicky, esteticky nalezené řešení, pak mohu dál hledat ekonomicky nejvýhodnější cesty jak toto realizovat. To samozřejmě platí i pro soukromého investora, u kterého by se dala čekat obezřetnost k vlastní investici ještě větší. Samozřejmě znám výhrady a obavy vyhlašovatelů o tom, jak je údajně soutěž nákladná a dlouhá a jak umí někdy sám architekt věc zkomplikovat. Ale to je zkrátka proces, který nezaručuje vyloučení chyb. Je to ten nejlepší způsob jak chyby eliminovat. To je jako rušit volby když jednou nedopadnou podle našich představ. My jsme vždy takovým zvláštním způsobem hrozně ekonomičtí a rychlí přesně tam, kde to postrádá logiku. Věci roky stojí a pak je najednou problém nějaký měsíc na soutěž? Vyhazují se peníze za zcela různá neproduktivní poradentství nebo akce, ale nezbude na prověření zadání stavby, která zde bude stát celá desetiletí? Máme data např. z Německa, která nám říkají, že se soutěží vyjde proces stejně dlouho jako bez ní. Začátek je sice pomalejší, ale následný proces je pak rychlejší, pravě díky předchozí vydefinovanosti zadání. Jako komora například nabízíme městům možnost konání semináře na téma zkušeností se soutěžemi. Scházejí se tam zástupci vyhlašovatelů, porotci, soutěžící architekt a vyměňují si vzájemně zkušenosti jak organizovat soutěže co nejefektivněji.
Vyplatí se městu spíše sázka “na jistotu” (a arch. Jiřičnou), na podporu lokálních “shooting stars” nebo je nejlépe prověřovat kvality zlínských architektů v otevřených soutěžích s ostatními?
Sázka na jistotu v tomto oboru je nonsenc. Každý kdo někdy soutěžil nebo byl v porotě, ví, jaký rozsah řešení na poměrně jasně vymezené zadání může vzniknout. V devadesátých letech jsem organizoval pro studenty letní školu architektury a tam bylo krásně vidět, jak různorodě se dalo k tématům přistupovat. Jakýkoliv systém tzv shooting stars sice může zavdat pocit jistoty “že jsme to dali nejlepším ”, ale jestli jsme také postavili to nejlepší, to se nikdy nedozvíme. Můžete samozřejmě namítnout, že historie architektury je plná ikonických staveb, které byly takto navrženy, ale v převážné většině se vždy jednalo o autory, kteří se sami dříve právě díky soutěžím vyprofilovali. Nakonec příklady typu Litomyšle nebo Vítkovic jdou tímto směrem, ale není to dobře. Když kritizuji přímá zadání, je vedle toho také nutné, aby vznikala adekvátní zpětná vazba, ať již dílo vzniklo jakýmkoliv způsobem. Protože bez vyhodnocení budou omyly pokračovat. V tomto jsem kritický k naši odborné veřejnosti, jelikož právě na příkladu Kongresového centra je vidět, že zřejmě z úcty k naší slavné rodačce, se ten výsledek přešel víceméně mlčením. Veřejná diskuze je u nás stále v plenkách, kritika se stále vnímá velmi osobně a není to vůbec jen záležitost Zlína. Dobrá kritika architektury se snahou po objektivnosti i vůči různým hvězdám oboru, je u nás stále problém.
Tématem, které se v tomto roce chystá k rozuzlení, je jedna z nejzásadnějších staveb českého funkcionalismu – Baťův památník, co si myslíte o přípravách jeho rekonstrukce a jeho budoucím užívání?
Jedná se o proces, který neprošel soutěží a s tím souvisí vše, co jsem říkal výše. Zde o to víc, že se jedná o velmi významný objekt, který pro svou funkci potřebuje určitou redefinici, neboť je v jiné situaci než například vila Tugendhat v Brně. Konference, které přibližně před deseti lety tento objekt řešila, podle mne zkrátka nemůže nahradit soutěž, stejně tak další akce které nešly po jádru věci, spíše legitimizovaly jeden zvolený postup. Studii jsem viděl a mohu říct, že otázky náplně objektu, úpravy a zasazení do kontextu okolí, nebyly uspokojivě zodpovězeny. Bylo řešeno především opláštění. A mám velké obavy, aby se posléze objektu nezačalo hledat využití, zcela neadekvátní jeho významu. Sebevíc památkově fundovaná rekonstrukce obvodového pláště nemůže předcházet snaze o nalezení celkového konceptu. Neméně významný prvek také spatřuji v tom, že toto mohla být významná příležitost pro zviditelnění města v rámci mezinárodní pozornosti, což je nakonec také ten nejlepší prostředek pro zajištění dalších zdrojů financování.
Co si myslíte o zadání projektu přestavby zlínského zámku “z ruky”?
Začal bych zadáním. Proběhl průzkum veřejného mínění, na základě kterého se pak zadání vytvořilo, jako podklad pro napřímo zadanou studii. Mně v souvislosti s tím napadá ta první otázka o vývoji města, jak energie a pozornost míří na věci, které to potřebují až v nějakém druhém či třetím sledu. Jak víme, studie nebyla veřejností přijata, tedy proces veřejného plebiscitu, který vytvořil nereálné zadání, nakonec sám odpověď řešení odmítl. Pokouším se tím jen vysvětlit, že jakkoliv to zní politicky vábně, spoléhat se jen na veřejný plebiscit nemůže nahradit zodpovědnost volených zástupců za profesionální řešení problému, do kterého zainteresuje patřičné odborníky. Participace veřejnosti je důležitá, ale nemůže být zdaleka tím jediným. Chtěl bych připomenout, že existuje něco jako ideová soutěž, soutěž o myšlenku zadání. V takovém případě bychom se na tomto místě více bavili o vazbách zámku na celý park, tržnici či soud, než o to, co bude na jeho půdě. Nevím, jak se bude dál vyvíjet tato kauza, ale v jistém smyslu se o něj díky zostřenému zájmu bojím méně, než o památník T. Bati. Je paradoxem, že zámek, který nemá zásadních technických problémů, devastujících stavebních úprav je v takové pozornosti a objekt aspirující na hlavní městskou ikonu, světoznámou památku, se řeší bez většího zájmu.
Z toho co říkáte, jaké tedy podle vás nějaké priority, kterým by se mělo město věnovat?
Priority vidím dvě, továrnu a dopravu. V továrně je základní potenciál města, jeho budoucnost, jeho downtown. Pokud bych přemýšlel o urbanisticko - architektonické soutěži mezinárodního významu, bylo by to zde, a mělo to být dávno před soutěží na KKVC nebo rekonstrukci 21. Oživit tuto část, zapojit ji do organismu města vyžaduje vizionářské řešení, možná překonání některých dogmat Zlína, protože to základní dogma zrušeno už je – tím je funkce továrny. Tato čtvrt potřebuje své centrum, dopravní napojení, zde opravdu nestačí památkově konzervační regulace. Byla by to jedna z nejatraktivnějších soutěží v republice.
Má Zlín usilovat o místo na mapě zahraničních návštěvníků vedle např. Českého Krumlova jen svou památkovou podstatou nebo I současnou vrstvou architektury? Má se držet vysoké mezinárodní laťky nebo se orientovat spíše regionálně?
Zlín to místo na mezinárodní mapě přirozeně má, o tom není diskuze. Osobně příliš nevěřím specifické formě rigidních ochran jako UNESCO, pokud jste myslel tohle. To je sice nějaká známka, ale dobra spíše pro skanzen než živoucí město. Pokud funguje povědomí města o své vlastní hodnotě, nic takového není zapotřebí a kultivovaná proměna je to nejlepší řešení. Rád si vždycky vzpomenu na úvod knihy o Zlíně od arch Nováka, kde začíná úvahou, jak by dnes Zlín vypadal, kdyby nepřišel po válce o svou dynamiku. A já si myslím, že by byl zřejmě úplně jiný, ale úplně stejně skvělý.
Zmiňoval jste problémy dopravy, můžete toto více rozvést ?
Doprava je velmi zvláštní typ infrastruktury, který vychází z dlouhodobých plánů a dnes tak realizujeme postupně věci, které jsou už často dávno myšlenkově překonány. Zlín má jednu základní nevýhodu, že není ve velikosti, kdy se stává vnitroměstská doprava auty již nesmyslnou, ale jste nucení přesednout na autobus. V Praze by například na hokej autem nikdo jel. A město to podle toho řeší, z centra se stávají pohodlnější průjezdné koridory, ruší se přechody jako na Kvítkové. To vše místo toho, aby šla větší podpora pro městskou dopravu. Protože jestli z přilehlých obcí jezdí do centra autobusy v nejlepším jednou za půl hodiny a poslední bus jede někdy kolem desáté, tak role MHD je slabá. V dnešní době už nedochází k nárustu počtu aut, ten se bude možná mírně zmenšovat, dnes hlavně narůstají vozokilometry tím, jak se zvyšuje zájem lidí o volný čas. Samostatnou kapitolou je postupně realizovaná struktura vycházející z nutnosti zajištění tranzitní průjezdnosti. Zde si město pod sebou doslova řeže větev. To co se má dít na Zálešné, koridor, křižovatka u Lidlu, to je něco nad čím dnes opravdu zůstává rozum stát. To je urbanismus podle neověřitelných dopravních dat a prognóz. Přitom není tajemstvím, jak je dopravní inženýrství zatíženo dogmaty doby svého vzniku a je velmi často překvapující, jak zázračné přehodnocení různých koeficientů může přinést třeba nedostatek financí nebo lépe politická vůle. Ale na některé projekty se najdou peníze vždy, proto budeme asi přihlížet také na krajinné dopady realizace severního přivaděče, slibujícího ukázku naprosto brutálního vedení naskrz jemnou pahorkatinou okolí Zlína. Dvoupruh v tělese čtyřpruhu je ukázkou arogance, jak se tyto stavby u nás plánují a také ukázkou zřejmě bezedných finančních zdrojů místo investice do citlivého osazení v krajině, tak jako se děje v zahraničí.
Je nynější přístup Zlína (město, kraj, soukromý i institucionální zadavatelé) k architektuře města adekvátní hodnotám vzniklým a baťovské éře a jejím dozvukům v poválečném období?
Myslím, že obecně se nechováme k hodnotám adekvátně. První jsem mluvil o systémových problémech, které ale zkrátka jen reprezentují nějaký národní trend obecně. Na ta hezká města a čistou přírodu se jezdíme dívat do zahraničí. To hodně souvisí s tím, co jsem říkal v předchozí otázce. Sami pro sebe si tento luxus asi nemůžeme dovolit, protože to je nejspíš nepraktické nebo pracné, náročné na přemýšlení, zodpovědnost, málo prodejné, nevím. Města jsou plná vizuálního smogu, kumulace zbytečností a provizorií, nevystačíme s málem. To je základní problém, na jehož řešení si musí každý hledat odpověď sám odpověď. O institucích a správních orgánech jsem myslím v podstatě základní řekl.
Vidíte na závěr také něco pozitivního?
Určitě bych mohl zmínit, jak se mi líbí realizace Gahuráku vzešlého ze soutěže, to je očekávatelné pozitivum. Krásně navíc ilustruje, jak kvalita je podstatnější než rozsah, když dokázal v rámci prezentace Zlína otočit jeho typický nadhled na centrum o 180 směrem k 21. Nejvíc mne ale potěšilo, když jsem o víkendu viděl obrovský zájem lidí o zvířata v útulku a že také v jeho sousedství zrušili, pro ně stresující, střelnici. Nejspíš to s tím nesouvisí, ale to jsou momenty, kdy si říkám, že problémy řady věcí o kterých jsem zde mluvil, jsou jen otázkou času. Že postupně nastoupí k hodnotám mnohem vnímavější generace. Jen aby Zlín se svým okolím do té doby dokázal zachovat co nejvíce.